Můj příběh


Jmenuji se Martina Kavecká
… je fajn se na sebe koukat ráno do zrcadla a nepropadat zoufalství, že vypadáte jako by jste celou noc flámovala a v horším případě, že nosíte své rodné číslo přilepené na čele. Patřím mezi ženy, které mají rády pocit, že se líbí samy sobě a okolí. A tento pocit si dneska opravdu užívám.
Ale vždycky tomu tak nebylo.
Náš obličej je první věc, která ovlivňuje naše okolí buď pozitivně nebo negativně. Zrcadlíme se v něm my, naše nitro, duše, srdce, mozek a celé tělo. Nikdo z nás nezastaví čas, ale je důležité na kolik let se cítíme my samy a jak tedy vypadáme. A já se ve své době cítila na „100“ let. Permanentní pracovní stres, pocit zodpovědnosti a shon běžného života matky samoživitelky se začal do mé tváře řádně propisovat.
Do toho zhoršující se alergie, se kterou žiju celý život a hypercitlivá pokožka se sklonem k dehydrataci.

Komplimenty na sebe nenechaly dlouho čekat.
Najednou jsem se nemohla na sebe podívat, aniž bych viděla tvář se smutným výrazem, s propadlými tvářemi a hlubokými vráskami jak na čele, tak v okolo očí. Krom toho jako žena v kategorii padesátnic jsem začala cítil neskutečný tlak z uvědomění, že je pro mě důležité, abych vypadala svěže a mladistvě, jak je to jen možné, zvláště když pracujete s klienty bankovního sektoru a začínáte být obklopena kolegy mladšími než jste vy

